Morfologický (= tvaroslovný) princip někdy se nazývá též analogický (= založený na podobnosti).

Jeho podstata je v tom, že tvary téhož slova píšeme se stejnou hláskou, a to i když se hláska ocitne na konci slova a vyslovuje se trochu jinak.

To je v romštině podobné jako v českém pravopisu: na konci slova se znělá hláska většinou vyslovuje jako neznělá, ale píše se analogicky k jiným tvarům slova jako znělá:

 

Příklady: V češtině: ovád (vyslovujeme „ovát“, ale píšeme zněle ovád podle jiných tvarů: ováda)

V romštině: dad (vyslovujeme „dat“, ale píšeme zněle dad podle jiných tvarů: dades, dada).

V romštině se toto pravidlo týká i aspirace (přídechu):

Na konci slova se vyslovuje hláska skoro vždy jako nepřídechová, ale píšeme ji analogicky s jinými morfologickými tvary s přídechem:

Příklad: E jakh (vyslovujeme „jak“, ale píšeme s přídechem jakh podle jiných tvarů: jakhatar, jakha).

K těmto jevům nedochází přísně vzato jen na koncích slov: Dalším případem jsou takzvané švy slov, které jsou sice uprostřed slova, ale slovo je tam jakoby „sešito“ - spojeno třeba odvozováním.

Příklad: třeba slovo chudkerel. Ač ho vyslovujeme „chutkerel“, píšeme znělé d, protože je odvozeno ze slova chudel a v něm je znělé d!

 

Nejčastějším slovem kde k takovému jevu dochází, je však asi slovo avka. U něj rovněž tradice doporučuje psát znělé v, ač se vlastně nikde nevyslovuje: Část Romů ho vyslovuje jako by ho přečetl Čech: „afka“, a část, jako by ho přečetl Slovák :“auka“. U slova avka bych asi nejjednodušeji doporučoval si ho zapamatovat, tam žádné analogie moc nefungují.

Tento princip je tedy vpodstatě jednoduchý a přehledný a jistě se ho naučíme kombinovat s fonologickým principem, už proto, že je to obdobné jako v češtině a slovenštině.

 

 

Předpisy a doporučení v pravidlech:

Pravidlo je poměrně přehledné tak, jak bylo výše vysvětleno, a od svého počátku v roce 1971 na rozdíl od jiných principů téměř neprochází žádnými změnami ani vývojem.

 

Pozor! Jeden chyták bych neměl zatajit, ale pokusím se ho podat daleko jasněji než ve výšepřítomném širším rozboru:

V severocentrální romštině, hlavně v nárečích původem z východu Slovenska, jsou běžné přejaté předpony. Pokud chceme jejich pravopis zachovat dle dosavadní tradice pravopisu, nevystačíem si z jednoduchým pravidlem ani psát dle fonologického principu (když už jsou to předpony z cizího jazyka, ale jsou součástí romštiny, tak rozkerel by se vlastně mělo psát fonologicky roskerel), ale ani nelze jednoduše říci, že by se vždy dodržoval morfologický pravopis – tedy předpona by se vždy psala tak, jak se píše v původním jazyce! Tady bychom natarazili i na rozdílnosti českého a slovenského pravopisu.

Příklad: nevěděli bychom, jak psát sloveso zdžal pes. Český pravopis píše i před samohláskou s (sejít se), slovenský z (zísť sa). Zde bych bohužel asi odkázal k jisté tradici, i když není vždy jednoznačná. Slovo „rozkerel“ jsem viděl i jako roskerel i jako rozkerel, zdžal bývá vždy znělé atd. Tady má skutečně výhodu ten, kdo se předponám vyhýbá, ale myslím, že znělost nebo neznělost v přejaté předponě nikoho neurazí, a časem se jistě dohodneme beze zbytku na nějakém jasnějším pravidle. Nebo to možná ani nebude třeba.