Druhým principem, na němž stojí náš pravopis romštiny, je princip morfologický (tvaroslovný), někdy se nazývá též analogický (založený na podobnosti).

Jeho podstata je v tom, že tvary téhož slova píšeme ve stejné hláskové podobě, a to i když se hláska ocitne na konci slova nebo na takzvaném švu a vyslovuje se trochu jinak.

To je v romštině podobné jako v českém pravopisu: na konci slova se znělá hláska většinou vyslovuje jako neznělá, ale píše se analogicky k jiným tvarům slova jako znělá:

V češtině: Ovád (vyslovujeme „ovát“, ale píšeme zněle ovád podle jiných tvarů: ováda)

V romštině: dad (vyslovujeme „dat“, ale píšeme zněle dad podle jiných tvarů: dades, dada).

V romštině se toto pravidlo týká i aspirace (přídechu):

Na konci slova se vyslovuje hláska skoro vždy jako nepřídechová, ale píšeme ji analogicky s jinými morfologickými tvary s přídechem:

E jakh (vyslovujeme „jak“, ale píšeme s přídechem jakh podle jiných tvarů: jakhatar, jakha).

 

Dalším případem, kdy k takovýmto odlišnostem dochází, jsou morfologické švy slov, nejčastějším slovem je asi v tomto smyslu slovo avka. Tam rovněž tradice velí psát znělé v, ač se vlastně nikde nevyslovuje“ Část Romů ho vyslovuje jako by ho přečetl Čech: „afka“, a část, jako by ho přečetl Slovák :“auka“. U slova avka bych asi nejjednodušeji doporučoval si ho zapamatovat, tam žádné analogie moc nefungují.

Systémově výstižnějším příkladem morfologického švu je však třeba slovo chudkerel. Ač ho vyslovujeme „chutkerel“, píšeme znělé d, protože je odvozeno ze slova chudel a v něm je znělé d!

 

 

Doporučil jsem avka (avkes apod.) si zapamatovat, ale můžeme se pustit i do trochu odbornějšího rozboru:

Regresivní asimilace znělosti ovšem tyto hlásky  nezasahuje jen na konci slov: srv. chudkerel [chutkerel]. Budoucí pasáž v pravopisných pravidlech by měla případy, kdy ke znělostní asimilaci dochází,  popsat šíře. Jsou tu například případy typu avka, morfologicky  neprůhledné, a v případě hlásky v navíc komplikované dialektní  růzností jejího neznělého protikladu (jednak f, jednak u, či  spíše bilabiální w). Osobně bych pravopis slova avka řešil: buď  kodifikací (vpodstatě výjimkou) pravopisu - avka (+ kavka,  avkes, kavkes) nebo zápisem typu afka, případně afka/auka jako  některé jiné dialektismy.

 

A nyní pozor – kdo chce být v romském pravopise hodně systematický, narazí na jeden problém!

Takže koho ještě neodradil rozbor slova „avka“, ale v této chvíli už toho má dost, může opět použít zkratku k pravopisnému návodu. Prosím tudy: http://www.romistika.eu/docs/Morfologicky-superstrucny.htm

 

Morfologický (analogický) pravopis u přejaté předpony a přejímek vůbec

 Zde je v kodifikaci paradox, který pochází už ze  slovenského pravopisu: Předpony s/z, které by mohly tvořit  významotvornou dvojici, se píší foneticky, zatímco ostatní,  které asimilací znělosti význam nemění, zachovávají pravopis  morfologický - vždy znělou podobu. Slovenskou romštinu navíc  nelze oddělit od prostředí českého, kde je pravopis s/z jiný.  Oba dva tyto faktory přispívají k určité labilitě pravopisu. Přejaté  předpony je bohužel, hlavně z hlediska znělosti, jev izolovaný,  nelze se ani opřít o předpony původní: končí obě dvě (dle mé  koncepce záporek jsou ovšem tři, tedy bi-, na-, ma-) na  samohlásku. Pokusme se uvažovat o tom, „co by bylo, kdyby…“ a  pravopis přejatých předpon sjednotit:

 1) Důsledná morfologizace naráží především na rozdíl  mezi češtinou a slovenštinou. Jak bude uživatel zjišťovat, zda  předpona ve slově te zdžal pes je české s- nebo slovenské z- ?!  Využije-li se český protiklad s- a z-, bude to opět působit  spíše problémy, hlavně s prosazováním na Slovensku, a pravidlo  bude velmi komplikované a proměnlivé v čase, jako české.  A navíc by to neřešilo další problém už existující,  v pravidlech málo zřetelný: Je prosazována tendence fonetizovat  přejímky. Přejímají se ovšem i celá předponová slova. (Vedle  toho je také možnost odvozovat přejatou předponou z přejatého  slova, takže výsledný tvar je často slovotvorně dvojznačný.)  Buďto budou muset předpony tvořit výjimku z fonetizace  přejímek, což je komplikace, a nebo dojde k až komickému  paradoxu: Tytéž slovenské předpony se budou vpodstatě psát  v romských slovech slovensky a ve slovenských romsky: podkerel  x potporinel.

 Nelze-li se opřít o předpony původní, bylo by možné  použít paralelu jiného spojování morfémů spojeného s regresivní  znělostní asimilací: zmíněný typ chudkerel. Stejně tak by bylo  možné přejatá předponová slova konvenčně považovat za slova  odvozená až v romštině, přejatými, tedy již romskými  předponami. Ale problémy, které jsem uvedl na začátku bodu 1),  by se vyřešit nepodařilo. Navíc to vše není systémově úplně  čistý postup.

  2) Zkusme jinjé „co by bylo, kdyby…“ Důsledná fonetizace, nebo spíše fonologizace: Odstranila  by všechny popsané rozpory. Ovšem samotné předpony by poněkud  znepřehlednila. Měly by všechny dvojí verze, jako nyní s/z.  Pravidlo by ovšem bylo jednodušší, vpodstatě fonetické "piš,  jak slyšíš", nebo třeba "před neznělými souhláskami píšeme typ  ros-, před znělými a před samohláskami typ roz-. (Obdobně se  popisují i původní romské morfémy: prostě popíšeme koncovky – „postpozice“ jako -kero /-gero  jsou alomorfy, neboli varianty toho samého morfému, distribuované ejn podle podle hláskového okolí.) Problémy  s významem by nenastaly. A v neposlední řadě, což je dost  významné, by se zpřehlednila trojice pravopisů: Citáty  pravopisem původního jazyka, vše přejaté fonologicky, vše  původní fonologicky se zřetelem k morfologii. Takové pravidlo  by jistě pomohlo odstranit panující obrovskou pravopisnou  nejistotu, spjatou nejvíce právě s přejímáním předponových  slov.

 Pozn.: Pro přesnost dodávám, že ani pravopis přejímek  není "lhostejný" k morfologii. Zvukovou jednotku [učiťelizavľa]  samozřejmě zapíšeme učiťeľis avľa. Jenže slovo učiťeľis tu  vstupuje do asimilace vnější, už jako hotové romské slovo. Tedy  na úrovni mnou navrhovaných typů roskerel (původní slovo  s přejatou předponou), rosfaďinel (přejímka + přejatá  předpona), rospukimen (přejaté předponové slovo).

 

 Morfologický pravopisný princip je teda u původních slov jednoznačný, u přejímek narážíme na zajímavé možnosti a ne zcela systémové jevy, zejména u přejatých předpon.

Jen upozorňuji uživatele, které jsem svými úvahami zmátl, že možnosti, které jsem naznačil, byly sice uvažovány (rovněž v letech 1996-97 v mém textu Romano džaniben), ale nebyly nikdy přijaty! Sám je neuvádím v tomto textu proto, abych využil popularizace romského pravopisu k popularizaci svého vlastního romského pravopisu, nýbrž proto, abych upozornil zvídavější uživatele, že ne vždy na vše existuje jednoduché pravidlo, kterým beze zbytku vysvětlíme vše, co se tradičně v praxi vyskytuje. Zejména když jeden majoritní jazyk (slovenština) má jiný pravopis než druhý (čeština). Ostatně sám když píšu romsky, v tomto bodě ctím tradici a píšu předpony tak, jak se již léta v romštině píšou!

Tak pro uklidnění ještě jednou zkratka do stručnějšího výkladu morfologického (analogického) principu. Prosím tudy: http://www.romistika.eu/docs/Morfologicky-superstrucny.htm