O pravopisu se často mluví jako o nějakém nástroji na týrání dětí, lidé si vybaví červeně podtrhané „hrubky“ v sešitě nebo na písemce.

Ve skutečnosti lidem neuvěřitelně pomáhá se dorozumět. A právě k tomu je užitečné, aby si ho osvojil i ten, kdo jím píše, i ten, kdo v něm psané texty čte.

Vzájemné porozumění je lepší tím víc, čím je pravopis účelněji vymyšlen a čím lépe si ho pisatel i čtenář osvojili. A je jedno, jestli je to pravopis český, anglický nebo romský. Jde o to, aby byla nějaká dohoda a lidé měli v dohodnutém systému cvik – pak si budou lépe všechno sdělovat a nebudou muset nad každým písmenkem přemýšlet – jeden jak ho správně napsat a druhý, jak ho správně přečíst. Pak se dá těžko mít požitek z  četby hezkého vyprávění či básně nebo přemýšlet o tom, co mi chtějí v novinách sdělit, když už mám problémy přeslabikovat text a vybavit si, co v mém jazyce znamená.

No a do toho když si představíme, že by si každý „psal, jak chce“, rozuměl by každému textu pořádně jen autor a ostatní se rozčílili dřív, než by doslabikovali celou větu. A třeba kdyby dokonce psal každý jiným druhem písma – jeden ruskou azbukou, druhý naší latinkou a třetí indickým dévanágarí, tak už by se nedomluvili vůbec.

Takže pravopis je vlastně taková dohoda, která umožňuje, abychom po počáteční námaze, kterou musíme vynaložit  při učení, měli co nejmenší potíže při psaní či čtení a snadno si mohli s ostatními vyměňovat myšlenky.