Tento princip se uplatňuje jen v případě, že se v rámci severocentrální romštiny liší dialekty v realizaci hlásek. Zápis je v pravidlech doporučován vlastně podle prvního, čili fonologického principu, ale vztaženého na celou severocentrální romštinu.

1) Zapisují se pak hlásky rozlišující význam, ale naopak se nepíšou jejich místní varianty

Příklad: Většinou se nedoporučuje psát například přídechové ťh ve slovech jako maťhi (moucha), a doporučují se většinové varianty jako mačhi.

2) Výrazněji se interdialektní prvek projevuje v dodržování zápisu protikladů ď/dž a ť/č. Ten tradičně v romštině existuje a na nemalé části slovenského území (a tudíž i pro mnoho Romů v ČR) je běžný:

Příklady: ďives (den), džives (žiješ), buťi (práce), čučo (prázdný)

Na druhou stranu na dost velkém území (východoslovenské oblasti Spiš a Šariš), na němž tradičně žije velké množství Romů, tyto protiklady splývají, takže Romové pocházející odtud říkají džives = den i džives = žiješ, buči = práce i čučo = prázdný. Naopak v oblasti severního Záhoří /západní Slovensko) zanikla hláska dž a říká se tam gaďo (= sedlák, Nerom) a ďav (jdu).

Takže mluvčím romštiny, jejichž rodiny pocházejí z těchto oblastí se může stát, že podle tohoto principu nebudou psát přesně jak mluví.

Příklady: Rom říkající kerdžom bari buči bude podle pravidla psát kerďom lačhi buťi a Rom říkající ďav ko gaďe bude psát džav ko gadže.

 

Pozor! Často bývá tento princip nesprávně chápán tak, že se má dle pravidla i mluvit, že tedy představuje zároveň správnější, spisovnější romštinu. Tak daleko však nejde, a hlavní autorka i propagátorka pravidel Milena Hübschmannová vždy dodávala, že každý Rom bude tento zápis číst podle svého vlastního nářečí – a je to zcela správné.

 

Předpisy a doporučení v pravidlech:

V prvním pravopisném návodu v roce 1971 v Románo ľilu není princip přímo zmíněn, ale je většinou dodržován.

V romsko – českém slovníku v roce 1991 je pak poměrně přesná formulace:

Respektujeme hlavní regionální varianty v lexikální a gramatické oblasti, odlišnou výslovnost však vyjadřujeme v písmu jen tam, kde nejde o systémový jev, nýbrž o jednotlivá slova. Například čhiľav – khiľav (švestka), čhil – khil (máslo), nango – lango (nahý), indra – ľindra (spánek) atd. pro všechny regionální varianty slovenské (dnes bychom asi řekli severocentrální) romštiny stanovujeme jednotný pravopis. To znamená, že spojení mezi písmenem a vyslovovanou hláskou bude v různých subdialektech různé. Příklad: Zatímco většina Romů přečte slovo ďives jako ďives, Romové od Prešova ho budou číst jako džives, Romové od Svidníka jako gjives. Výraz pora (peří) se obecně vyslovuje tak, jak se píše, ale Romové od Michalovec ho přečtou poura.

 

Podobným směrem směřuje několik publikací, jako je učebnice Romaňi čhib od Hany Šebkové a Edity Žlnayové.

Nebudu však ani v tomto stručném textu zastírat, že pravidlo není úplně samozřejmé: především je pro člověka, který není zvyklý rozlišovat ď oproti dost těžké se naučit, na kterých místech se píše ď a na kterých dž. Proto se interdielektní pravidlo stává jednak častým zdrojem odchylek od pravopisné normy, a jednak opakovaných úvah o zrušení. Sám jsem o tom ve svém rozboru v letech 1996-97 v Romano džaniben uvažoval, a o možnosti se diskutovalo i na semináři pořádaném Společenstvím Romů na Moravě v roce 2003. Ve sborníku vydaném u příležitosti tohoto semináře „Jekhetanutňa čhibaha“ si tuto možnost jako alternativu připouštějí i Milena Hübschmannová s Hanou Šebkovou (strana78):

„Rovněž časté užití varianty dž, č je výzvou k zamyšlení: má se připustit jako podvojná pravopisná norma? Nebyl by ovšem tento ústupek proti původnímu pravidlu anebo – lépe řečeno – tolerance k podvojnému psaní měkkého ď, ť precedentem k tomu, aby se začalo psát i například khere –

khejre, pora – poura, kerav – kerau atd.?“

 

V následujících Pravidlech pravopisu vydaných v Bratislavě v roce 2006 a doprovodných publikacích vedoucích k oficiální deklaraci standardizace je ovšem plně podržen intedialektní princip, a je takto dokonce i poprvé v pravopisné deklaraci nazván.