V tomto textu se zaměřím na rozbor vybraného prvku pravopisu takzvané „slovenské“[1] romštiny, který v praxi dosud působí problémy a vzbuzuje diskuse. Nejprve nastíním, jak je předepsán v pravopise vzniklém v roce 1970 v tehdejším Svazu Cikánů – Romů a v jeho pokračování, oficiálních pravidlech romského pravopisu vydaných na Slovensku v roce 2006. Potom si všimnu, jak je přijala romská praxe, a to zejména v 90. letech 20. století, kdy se teprve směla psaná romština rozvíjet. Potom rozebírám daný prvek pravopisu teoreticky a nakonec navrhuji, jak by se s ním mohlo nakládat nadále. Jde ovšem samozřejmě o to, jak mé závěry přijme praxe, tedy hlavně romští pisatelé a překladatelé. Jelikož kolektiv uživatelů psané romštiny bude doufám spolupracovat, je možné, že se časem dohodne v některých bodech na změně pravopisných pravidel, v jiných naopak na změně dosavadní praxe, a v mnohých jiných pak pouze na upřesnění stávajícího stavu. Úkolem romistiky je proto přinést  rozbor situace a argumenty pro i proti některým případným řešením. 

Kdo už v tuto chvíli cítí, že se do problému trochu moc noříme, a potřeboval by raději přímočařejší výklad pravidel, může přímo odtud utéct na stručnější výklad pravidla tudy (nebo se na toto únikové místo vrátit): http://www.romistika.eu/docs/Interdialektni-superstrucny.htm

 

  1. Stav dle pravopisu Svazu Cikánů-Romů

Obecně je pojetí nářečních odlišností (včetně příkladů na zápis variant dž/ď) pojednáno v Romsko- českém slovníku (autorky Hübschmannová – Šebková – Žigová, strana 611): „V romštině se zatím neustálila standardní jazyková forma. Respektujeme hlavní regionální varianty v lexikální a gramatické oblasti, odlišnou výslovnost však vyjadřujeme v písmu jen tam, kde nejde o systémový jev, nýbrž o jednotlivá slova. (Např. čhiľav – khiľav – švestka, čhil – khil – máslo, nango – lango – nahý, indra – ľindra – spánek atd.) Pro všechny regionální varianty slovenské romštiny stanovujeme jednotný pravopis.. To znamená, že mezi  písmenem a vyslovovanou hláskou bude v různých subdialektech různé. Zatímco většina Romů přečte slovo ďives (den) jako ďives, Romové od Prešova je budou číst džives, Romové od Svidníka gjives atd.“

Šebková se Žlnayovou (v knize Romaňi čhib – učebnice slovenské romštiny) –  pod vlivem romistické praxe - z tohoto původně obecného pravidla  zdůrazňují již jen právě zmiňovaný jev: „Ve výslovnosti některých romských souhlásek se setkáváme s jistými krajovými odlišnostmi. Při zápisu jednotlivých variet slovenské romštiny se obvykle nerespektuje pouze východoslovenská výslovnost hlásky ď jako [] a ť jako [č], zatímco ostatní výslovnostní odchylky se zapisují.“

 

2. Stav dle dosavadní praxe

Jak používají jednotlivé prvky pravopisných pravidel samotní romští uživatelé (bez zásahu romistů), jsem sledoval systematicky za první polovinu devadesátých let ve své diplomní práci, od té doby sleduji některé tyto body výběrově. Zde  je třeba  rovnou konstatovat,  že pravopisná zásada   v případě systémových hláskových variant jako například te džal, kerdžom buči nebo te ďal, kerďom buťi psát základní (kodifikované) podoby, tedy te džal, ale kerďom buťi, které pak označují  i ostatní varianty, nebyla zatím vůbec přijata. Nepsali podle ní ani autoři „sledovaní“ v první polovině let devadesátých, ani autoři píšící v současné  době – s jedinou výjimkou. Dokonce v době, kdy článek dokončuji, je již zřejmé, že podle této zásady nepíší ani účastníci luhačovického semináře. Uvedu několik příkladů z tisku:

a) Pravidlu dle obou uvedených formulací nevyhovují například tyto tvary: džives  (=ďives),  uščel  (=ušťel),  šundžom  (=šunďom),  ďivas   (=dživas), 

b) Pravidlu pouze dle první formulace, uvedené ve slovníku, nevyhovují například tyto tvary:

sascipen, sascarel  (=sasťipen, sasťarel), diťholas   (=dičholas), džilavehas  ďiľori (=giľavehas giľori)  šou, šouto   (=šov, šovto), atd.

Zdůrazňuji, že tento popis stavu neznamená, že by všichni autoři psali tak, jak to pravidla nedoporučují. Jde o to, že podle pravidel (kromě zmiňované výjimky) píší jen ti, kteří tak shodou okolností i mluví.  

 

3. Rozbor problému

Romské dialekty – i v rámci slovenské romštiny -  se  liší  na  celé  řadě  úrovní: stylistické,   slovotvorné, lexikální, morfologické, fonologické i fonetické.   Písemná   romština   a   romský   veřejný   život  vede  mluvčí   jednotlivých  dialektů k  daleko větší vzájemné komunikaci, což přináší   vítané obohacení (například  v lexikálních i gramatických synonymech: vedle vičinav mohu použít akharav, vedle mušinav te džal mohu použít site džav, a později třeba musaj džav).  Tato intenzivnější komunikace mezi jednotlivými mluvčími ale může přinášet i  některé problémy  (vzájemná srozumitelnost   nářečí,  prosazování  tvarů  vlastního  dialektu redaktora oproti dialektu Roma, který článek psal a podobně). Je   třeba připomenout, že na rozdíl  od specifik typu psaní velkých   písmen  v romštině to není  docela  nový  jev: Podobné  setkávání dialektů   způsobila  i poválečná  masová migrace  Romů z  různých oblastí Slovenska  do českých  zemí. I  když se Romové stěhovali často tam, kde byli příbuzní či známí, přesto se v českém prostředí jednotlivá nářečí romštiny stýkají intenzivněji než na Slovensku.

Na tomto místě ovšem nemohu rozebírat všechny naznačené rozdíly v dialektech, budu se tedy věnovat jen již zmíněnému „naddialektnímu“ pravopisnému pravidlu. Již jsem konstatoval,   že praxe tento prvek vpodstatě  nepřijala, a tvary typu kerdžom   (=kerďom), patradži (=patraďi) se  díky vlastnímu dialektu autorů většiny   článků   vyskytují  v některých periodikách častěji,   než  tvary   navržené  pravidly.   Shromážděme   argumenty   pro    zachování  zmíněného pravidla i   argumenty pro jeho zrušení:

 

Pro  stávající princip  hovoří

1) už  sama jeho  existence - v záležitostech jako je pravopis je výhodou zavedenost  

2) Dále toto  pravidlo dobře řeší problém  menších dialektů (vedle   ďives džives je tu  ještě gjives ap.), 

3) preferuje původnější   tvary, čímž  slovenskou romštinu sbližuje s  ostatními romskými dialekty ve světě

4) Takto  psaná   romština  je   také  přehlednější,  výrazně   se  to  projevuje   v protikladu  ďives  =den  a  džives  =žiješ. 

5) Mluvčí "západní"   skupiny  (typy  ďanel  kerďom)  i  mluvčí "východní" skupiny   (džanel, kerdžom)  najdou v tomto  zápisu, vycházejícímu vstříc   "střední" skupině  dialektů (džanel, kerďom)  alespoň část slov   ve znění svého nářečí.

 

Proti tomuto principu na druhé straně hovoří následující   fakta: 

1) Slovenská romština má již od doby Svazu Cikánů – Romů foneticko  -  morfologický, resp. fonologicko   - morfologický  pravopisný  systém. To znamená zhruba „piš jak slyšíš, jen ve slovech, která v jiných tvarech mají znělou nebo přídechovou hlásku, piš tuto hlásku vždy, i tam, kde ji neslyšíš: např. gav se píše s v, protože říkáme gavestar, gava, gavendar a dukh se píše s kh, protože se říká dukhatar.“ No a  zmíněné pravidlo – psaní ď, i když říkám všude a obráceně, podle kritéria původnosti, tento celkový charakter narušuje, vpodstatě k němu přidává další prvek, který jde trochu napříč celým systémem.

2) Romská veřejnost princip vpodstatě zatím nepřijala (i když pravdou je, že romské školství rozvíjející se ve Slovenské republice v poslední dekádě je nadějí pro rozvinutí zásad oficiálního pravopisu). I kdybychom  tedy pro běžné uživatele pravidlo  potvrdili,  byli   bychom  téměř  ve  stejné   situaci,  jako  kdybychom  ho  nově zaváděli.  

3) Varianty romštiny jsou svázány se  zvukovou složkou, a je třeba také brát v úvahu, že romsky se nepíše jen v novinách, ale i v krásné literatuře. A ta by teoreticky mohla být  „odnářečňováním“ pravopisu ochuzena, protože například básníkovi více než novináři záleží na tom, jestli verše nejen znějí, ale i vypadají podle toho, jak jazyk cítí. (Faktem ovšem je, že zápis, který prozrazuje příliš odlišný dialekt pisatele, může čtenářův estetický prožitek naopak ochudit.)

4) Skoro  nejdůležitějším  problémem  pak  je těžká osvojitelnost:   zatímco pasivně je pravopis zvládnutelný bez problémů (sám jsem   byl  svědkem,   jak  mluvčí  "východní"   nářeční skupiny četla  tento   "střední"  zápis  bez  přípravy  dle  svého  vlastního dialektu), aktivní   používání  vyžaduje mnoho  učení. Mluvčí  dejme tomu "východní"   skupiny si jistě  snadno uvědomí, že na místě  "jeho" hlásky   je v některých  případech třeba psát ď. Ale  bez znalosti dejme   tomu hindštiny nevidí v těchto  případech žádný systém. Musí se   vpodstatě slovo  od slova naučit, že  godžaver se píše goďaver,   ale  džov se  píše džov.  Že džindžarel  se píše  ďinďarel, ale   dživel se píše dživel.

M.Hübschmannová    tento    problém    originálně   řeší   v pravopisném článku pro běžné uživatele  ve slovenském romském časopise  Romano ľil (v roce 1993), který je určen Romům ze "spišskošarišské"  nářeční skupiny, tedy Romům, kteří říkají kerdžom buči. Autorka zásadu přibližuje následovně: ve slově, které má v příbuzných tvarech  d, píšeme   místo  vyslovovaného  dž  písmeno   ď  (kerdo  /kerďom,  kerado   /keraďi).  Kde ovšem  příbuzné  tvary  neexistují, je  třeba se   slova jednotlivě naučit. Takováto  pomůcka  by mohla při   učení pravopisu pomoci, ale není vyčerpávající a dostáváme se rovněž k otázce, zda se někdy   bude  systematicky vyučovat  romský pravopis.  Pravděpodobně mu   nebude  moci být  ve školách  věnováno tolik  hodin týdně  jako   českému, a je otázkou, zda při tolika důležitých úkolech, které při rozvoji a výuce romštiny budou, se má zrovna tomuto bodu věnovat tolik energie.

V obdobné situaci – špatné aktivní osvojitelnosti pravopisu - je  mluvčí "západní" nářeční skupiny: neví, ve   kterém případě má hlásku ď psát,  jak ji vyslovuje, a ve kterém   jako . Čili když doma říká ďav, ďanav, ďives, že má psát džav, džanav, ale ďives. Oba dva, jak Rom například ze Šariše, tak Rom ze Záhorí,  mají  potom tendenci k  "hyperkorekcím", tedy   k přeskoku do  opačného dialektu: „Šarišan“ napíše me ďav a „Záhorák“ napíše naopak hin šukar džives. Pasivně  jsou přitom varianty   snadno osvojitelné, což by  také hovořilo pro jejich připuštění   do pravopisu.

 

4. Možnosti řešení

Přestože jsem sám naprosto zvyklý pravidlo pro psaní těchto hlásek používat, zvykl bych si snadno i na připuštění typů kerdžom, džanel i kerďom, ďanel do pravopisu. Nemuselo by  jít o důslednou fonetizaci pravopisu, o úplné přizpůsobení zvukové stránce: varianty   jako ťh (=čh), gj (=ď) totiž nejen nejsou tak rozšířené, ale navíc nejsou fonologické, to znamená, že na rozdíl od a č nerozlišují význam, takže je zapisovat nemusíme. Kodifikace romštiny by navíc  mohla někde výslovně jmenovat dvojtvary (napsat, že tam, kde se liší nářečí, je přípustné psát ď i dž, ť i č).

V této souvislosti je zajímavá druhá formulace daného pravidla, zmíněná v 1. oddílu tohoto textu (tedy formulace Šebkové a Žlnayové), která je pozdější a vychází ze současné praxe zejména v okruhu odborného časopisu Romano džaniben[2]. Tato pozdější formulace naopak počítá se zápisem všech hláskových variant tak, jak se říkají, kromě „východního“ dž, č. Pokud tedy někdo „den“ říká gjives, zapisuje se to gjives, ovšem pokud říká džives, zapisuje se to ďives. Tento popis se tedy dostává úplně na opačný pól, než je můj předchozí návrh. Je třeba říci, že i toto pravidlo má svou logiku: uvedená změna nezasahuje do fonologie, to znamená, že nerozlišuje významy, a nemůže se tudíž plést džives jako „den“ a džives jako „žiješ“. Domnívám se ovšem, že touto úpravou se pravopis stává ještě méně soudržným a z psaní jako ď v případě např. šarišských pisatelů nebo obráceně v případě např. záhorských pisatelů se stává už ani ne pravopisné pravidlo, jako spíše výjimka.

 

Není tedy vyloučeno připustit v pravidlech – kromě dosavadního stavu – navíc ještě psaní typu kerdžom buči (tedy a č na místě původního ď a ť) a také typu ďanav  kaj ďav (tedy ď na místě původního ), pro ty uživatele, kteří takto mluví. Otázku, zda vedle toho připouštět variantu gj a jiné varianty v jiných pozicích, nechávám otevřenou, už proto, že kromě zmíněného gj přesahuje rámec tohoto výkladu.

 

Uživatelé psané romštiny, kteří chtějí dodržet dosavadní platnou kodifikaci opravdu důsledně, by však měli v písmu zatím dodržovat protiklad ď/dž, a to i když sami vyslovují všude dž nebo naopak ď.  

 

Znovu ale upozorňuji, že tato norma se týká jen PSANÍ, že je tedy podle platných pravidel naprosto správné VYSLOVOVAT tvary dle vlastního nářečí, tedy například zápis kerďom buťi přečte Rom pocházející z rodiny ze středního (nebo hodně východního) Slovenska jako kerďom buťi, kdežto Rom z původně spišské či šarišské rodiny ho přečte kerdžom buči a obojí je SPRÁVNÁ VÝSLOVNOST!

 



[1] Přestože se jistě najde řada lidí, kterým výraz „slovenská romština“ přijde nevhodný, jeho obecně přijatelná alternativa dosud nebyla zavedena. V poslední době se více prosazuje pojem severocentrální romština, který má také svá úskalí: například severocentrálními dialekty se mluví i na západě Ukrajiny a na jihu Polska, kam náš pravopis rozhodně „nedosahuje“.

[2] Šéfredaktorkou byla jak známo spoluautorka Slovníku – tedy první zmíněné formulace pravidla - a jedna z hlavních autorek samotného pravopisu  slovenské romštiny, doc. Milena Hübschmannová.