Ne náhodou je zde jako první princip, na němž je založen pravopis naší romštiny, představen fonologický princip. Je to princip základní a setkáme se s ním na rozdíl od všech ostatních principů úplně v celém romském textu, v každém slova, ba v každém písmeni. Můžete pak číst a psát někdy teoreticky i celé kusy romského textu, ve kterých nenarazíte na stopy ostatních 3 principů, ale fonologický pravopis je tu vždy. (Je ovšem pravda, že by bylo poněkud krkolomné vymýšlet text, v němž by se nenarazilo ani na koncovou znělou či přídechovou souhlásku, ani a dialektní rozdíl typu kerďom /kerdžom. Ale šlo by to!)

Fonologický princip v našem případě znamená, že označují - pokud je to jen trochu možné - 1 hlásku jedním písmenem a 1 písmeno znamená jednu hlásku.

K tomu je třeba připomenout několik věcí:

1) Jedno „písmeno“ může v praxi znamenat třeba i spřežku. Jelikož naše romština používá jako písmo latinu a nikoli třeba indické dévanágarí, potřebuje pro některé hlásky spřežky dvou písmen: Jsou to hlásky přídechové (aspirované): ph, kh, th, čh a dále potřebujeme označovat hlásky dz a .

2) Romský pravopis není FONETICKÝ, jak se občas uvádí, ale FONOLOGICKÝ! To znamená, že třeba hledat úplně pro každý zvuk zvláštní znak a ten zahrnovat do romské abecedy, ale zachycujeme jen ty rozdíly hlásek, které romština sama rozlišuje jako různé hlásky, a většinou v ní rozlišují smysl. Z toho už vyplývá, že v každém jazyce, který fonologický pravopis používá,  bude abeceda trochu jiná: Už čeština a slovenština mají jiný pravopis: slovenština třeba rozlišuje tvrdé a měkké l, a dokonce rozlišuje i krátké a dlouhé slabikotvorné souhlásky. Čeština zase rozlišuje například r a ř. takže pro romštinu bude důležité, jestli chci říci diliňipen nebo diliňi phen, a rovněž je důležité, zda chci říci čhorel nebo čorel. Proto v romštině jako zvláštní znaky používáme spřežky pro přídechové hlásky. Naopak třeba neznačíme skoro nikdy délku samohlásek, protože se vyslovuje v různých romských nářečích různě a skoro nikdy nerozlišuje význam tak, jako třeba ve spisovné češtině. Také třeba (podobně jako čeština a slovenština) nezapisujeme různé druhy n: obyčejné a nosové. Zkuste si vyslovit třeba dvojici slov nena a mangel. Všimněte si, že ve slově nena je hláska n v obou případech pevně posazená, kdežto ve slově mangel je to nosovka. Přesto nás to z hlediska fonologického pravopisu nezajímá, stejně jako nás v češtině nezajímá různost výslovnosti n třeba  ve slovech Toník a banka.

3) Ne vždy jasné je dosud označování hlásek dle fonologického principu v několika pozicích: jednak je to skupina i + j + samohláska. Setkáváme se se zápisem typu demokracia ale i demokracija. A proti zápisu s j může znít i argument, že j se v tomto sousedství i a jiné samohlásky vyslovuje zcela přirozeně, a je tomu tak u podobných původně mezinárodních slov v latině, a pak i v němčině, slovenštině nebo češtině. Dále je trošku úskalí pravopis některých zavedených cizích slov, zejména jmen, která používají jedno písmeno pro dvojhlásku. Pravopis ve svých mnoha publikacích velí tato původně latinská písmena nepoužívat a psát například ksenofobia (a už jsme zase u toho ia: ksenofobija nebo ksenofobia?!) místo xenofobia nebo kv místo q.

4) Pohlédneme- li do historie výkladů našeho romského pravopisu od roku 1971 do současnosti, liší se poněkud pojetí toho, která písmena jsou či nejsou součástí romské abecedy. To se samozřejmě týká především hlásek na hranicích mezi češtinou a romštinou. Někdy bývá výčet romské abecedy realizován pouze vyjmenováním, jindy se setkáváme s přímým uvedením, které znaky do romské abecedy nepatří. A tam je někdy trochu potíž. Jde už o to, s čím porovnáváme, například jestli s českou nebo slovenskou abecedou. Upozorňuju na to, že některé výklady třeba jen zapomněly nebo nepovažovaly za nutné některou hlásku uvést, že v romštině neexistuje, ale nepoužívají ji – například české ě nebo původem cizí w. Jindy je to ovšem sporné, jde totiž o to, jaký vývoj připouštíme v samotné romštině – a na tomto místě se nebojím trochu vyzvat k diskusi: Co si kolegové myslíte o použití hlásky – a tedy možná i písmene ř? Na jedné straně tradičně do severocentrální (a žádné jiné) romštiny nepatří a ani po příchodu Romů mluvících tímto dialektem romštiny do českých zemí se moc neužívala – pro mnohé uvědomělé starší Romy je dosud znakem „kažení“ romštiny. Na druhé straně už v 70. letech jsme občas svědky použití této hlásky ve slovech jako třida (= třída), a navíc dorůstají další a další generace našich Romů, kteří se cítí být českými Romy, už nemají tak silné vazby na Slovensko, mnohdy ani nemají moc vazby na slovenský jazyk, neovládají ho, a slova jako trjeda jim znějí nepřirozeně. (Nechme nyní stranou, že uvědomělý Rom se snaží říkat spíše klasos nebo zkouší slova jako sikhaďi).

Touto otázkou „do pranice“ bych si dovolil rozbor tématu ukončit. Snažil jsem se být maximálně stručný, přesto je možné, že je v něm pro některé uživatele příliš mnoho problematizace a vysvětlivek. Proto stejně jako u ostatních témat předkládám „superstručný“ pravopisný návod, a můžete do něj přejít přímo tudy: http://www.romistika.eu/docs/Fonologicky-superstrucny.htm